INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že poslední dobou mě stále více znepokojuje nevalná kvalita mladé krve v rámci švédské death metalové odnože. Ono se také není čemu divit, neboť věčné citace pravěkých záznamů z kraje devadesátých let se už začínají pomalu ale jistě zajídat. Debutující spolky se ve většině případů drží až příliš křečovitě zavedených šablon a samy se tak připravují o šanci získat pro sebe více publicity a respektu. Navíc jejich produkty (vzhledem k času svého vzniku) ani nemohou disponovat onou unikátní dobovou atmosférou, kterou jsou doslova a do písmene prodchnuty slabikáře typu „Like An Ever Flowing Stream“, „Where No Life Dwells“ a celá řada dalších.
Zlomit toto prokletí se nepodařilo ani SORDID, a to na nás čtveřice z Jönköpingu vyrukovala dokonce po zuby ozbrojena (dle názvu alba). Jenže v jejich rukou vězí pouze archaické meče a halapartny, které za těch patnáct let už dávno pokryly závoje pavučin a ostří jejich bylo otupeno tučným povlakem rzi. Osobně jsem švédské death metalové scéně velmi nakloněn, nezaměnitelné kytarové chrastění je pro mé sluchové kůstky i dnes tou největší pochoutkou, leč akceptovatelnou pouze a jen v podání mechem obrostlých mistrů svého řemesla. Ano, SORDID sice odvedli vcelku sympatickou práci, ovšem i přesto nemohou ani zdaleka sekundovat znamenitým kapelám z počátků severské death metalové éry. Je to především proto, že materiál na „Armed To Their Grinning Teeth“ je průhledný až na půdu (s velmi vysokou pravděpodobností dokážete odhadnout, co se bude dít v následujících chvílích), obsahuje až podezřele mnoho repetivních motivů a co je snad ze všeho nejhorší, postrádá jakékoli umělecké ambice odlišit se od stáda jiných kapel, které jen parafrázují nejméně tisíckrát provařená klišé.
Inu, kdyby první album SORDID vyšlo v roce 1994 a ne o celou dekádu později, zcela určitě by se zapsalo do historie švédského death metalu zlatým písmem. Takhle s největší pravděpodobností pouze zapadne do bažiny průměru bez valné naděje na jakoukoli pozdější rehabilitaci. Průměrné album po všech myslitelných stránkách.
Inu, kdyby první album SORDID vyšlo v roce 1994 a ne o celou dekádu později, zcela určitě by se zapsalo do historie švédského death metalu zlatým písmem. Takhle s největší pravděpodobností pouze zapadne do bažiny průměru bez valné naděje na jakoukoli pozdější rehabilitaci. Průměrné album po všech myslitelných stránkách.
5 / 10
Samuel Johansson
- zpěv, kytara
Johan Ylenstrand
- kytara
Karl Hannus
- baskytara
David Wreland
- bicí
1. Emaciated And Weak
2. In Torrential Blood
3. Progeny Of Evil
4. Obliterate
5. Devastation
6. Armed To Their Grinning Teeth
7. The Retribution
8. Staunton Island
9. Hate Crime
10. Face Of Horror
Armed To Their Grinning Teeth (2004)
Demo 2002 (demo) (2002)
Sordid Death (demo) (2001)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Forensick Music
Stopáž: 28:05
Produkce: Vidar Videgren and SORDID
Studio: Necromorbus Studio
Kontakt: SORDID, c/o Samuel Johansson, Solstigen 2, SE-564 36 Bankeryd, Sweden
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.